Aktuálně !

Teatr Kana putuje skrze světy imaginace

“Znám jen dva druhy divadla; dobré a špatné” říká Bibiana Chimiak režisérka představení Dokąd?! Teatru Kana. Soubor byl založen v roce 1979 Zygmundem Duczynskim. Původně studentská skupina se záhy osamostatnila a začala se prosazovat na domácí i zahraniční scéně. Zlomovými se stala dvě představení z pera Venedikta Jerofejeva - Moskva-Petuški (1989) a Noc (1993).

Spolu s otevřením hranic po roce 89 se soubor rozjel i na zahraniční přehlídky a obě dvě představení se stala opěvovanými v magazínech jako The Times, Los Angeles Weekly či The Scotsman. V roce 1994 byl Teatr Kana oceněn dokonce cenou Fringe First na proslaveném edinburském festivalu.

Nezávislé divadelní centrum Kana, se kterým je činnost souboru úzce spjata realizuje rozličné umělecké, kulturní  i vědecké projekty. Ročně jich je přes osmdesát a i skrze ně se mu daří vytvářet širokou kulturní síť napříč centry v celé Evropě. Jedním z nejdůležitějších projektu centra je Štětínský Mezinárodní festival Pouličního umění - Bonds of culture, který působí jako otevřená platforma pro hudebníky i divadelní umělce a stal se vpravdě jednou z nejvýznamnějších kulturních událostí v Evropě.

Do České republiky přijíždí Teatr Kana již po několikáté, v české premiéře však uvede na festivalu Za Dveřmi performance pod názvem Dokąd?! (Kam?!). Její autorkou je jedna z vůdčích osobností Štětínského centra Kana režisérka Bibiana Chimiak. A právě s ní vám přinášíme rozhovor. O tom, jak moc je teatralita zakořeněná v jednotlivých národech, jak v nás zůstává historie a kde se daří tomu největšímu umění.

Z chudoby vyrůstá to největší umění

Rozhovor s Bibi Chimiak

Do Prahy přijíždíte s novým představením Dokąd?!. Jak dlouho jste na něm pracovala a kdo všechno se na něm podílel?

“Představení Dokąd?! není ve skutečnosti nové, jelikož úplně původní premiéra proběhla v roce 2008, ovšem pokaždé, opravdu pokaždé se v samotné performance objevují nově přidané prvky. Vytvořili jsme tehdy projekt s názvem Grupa de Donde Sea, dva týdny jsem intezivně pracovali na vzniku představení a následně mělo premiéru na našem pouličním festivalu (Street Artists Festival - Bonds of Culture), ale téma představení má mnohem delší příběh, jelikož původně vzniklo v centru pro drogově závislé. Realizovali jsme projekt pod názvem Grupa de Donde Sea v roce 2008 a po dva týdny jsme pracovali na tomto představení v Mezinárodním divadelním centru Schloss Broellin v Německu (International Art Research Location Schloss Broellin). Premiéra se odehrála ještě ten rok na našem Pouličním festivalu Bonds of Culture, ale téma představení má mnohem delší příběh...jelikož původně projekt začal už v Centru drogové závislosti “Babigoszcz” poblíž Štětína. S tím centrem spolupracujeme více jak deset let jako vedoucí arte terapeutických workshopů. Téma a původní idea pochází odtud. První představení bylo tedy performováno skupinou drogově závislých, kteří byli v té době pacienty centra. Diváci, kteří představení viděli byli dojati a velmi se jim líbilo. Pro nás všechny bylo to představení strašně důležité a nechtěli jsme s ním jen tak skončit ale zároveň jsme věděli, že už nemůžeme pokračovat s pacienty z centra kvůli jejich vlastní terapii, kvůli tomu že v centru se shromažďovali lidé z celého Polska a mnozí z nich se už mezitím vrátili domů. Rozhodli jsme se v představení pokračovat a pozvat do něj herce z našeho divadla a z dalších spřátelených souborů a tak vznikla současná podoba hry Dokąd?!.

Kde se vzala původně myšlenka pracovat s drogově závislými mladými lidmi?

“Pracujeme s tímto centrem po již více než deset let, ale tento projekt byl odlišný. Součástí arte terapie byla i hudba a výtvarné umění, já se věnovala divadlu. Spolupráce s Centrem pro drogově závislou mládež začala z popudu Zygmunda Duczyńského (zakladatele Teatr Kana, který zemřel v roce 2006) a ve spolupráci s tehdejším ředitelem centra Piotrem Pakulou. Zygmund měl nápad začlenit umění do terapie. A ono to fungovalo. Jednou Piotr řekl, že dva týdny arte terapie jsou účinnější než celý rok terapie klasické. Ta terapie znamenala pro pacienty strašně moc - dostali šanci sdělit nám své dojmy jinak než při klasické terapii - někdy je jednodušší věci naznačit, zahrát, ukázat, než o nich otevřeně hovořit.”

A jak jste přenášeli zkušenost původních herců-pacientů na nové herce?

“Nápady vzešly převážně ze skupiny pacientů. Bylo navýsost důležité pro ně pracovat v symbolické, abstraktní rovině, pracovat na tom, o čem přemýšlejí, co je trápí,co je pro ně důležité. Představení teď vypadá velmi podobně jako původní verze, ale změnili jsme toho přesto velmi mnoho. Prvním velkým rozdílem je, že původní hra obsahovala 20 lidí - pacientů ze skupiny, nyní hrajeme “pouze” ve dvanácti. Přesto se hlavní myšlenka udržela; je o cestování různými světy. Tyto světy jsou každý jiný a dějí se v nich různé věci. Jednomu člověku se pak poštěstí mít šanci do několika z těchto světů nahlédnout, prochází jimi a naskýtá se mu možnost se připojit k lidem a stvořením žijícím v nich. Anebo se může rozhodnout že nikoliv. A také má možnost celý ten svět nadobro zničit. Každopádně, nechci prozrazovat moc, počkejte si na představení (směje se). Interpretace námětu je, jak to říci, bez jakýchkoliv limitů. Strašně moc záleží na každém z diváků.”

Představení se bude odehrávat v samotném srdci Prahy, na Ovocném trhu, možná trochu paradoxně, u zadního vchodu budovy Národního divadla. V České republice je čím dál tím více vidět velké rozdíly mezi oficiálními, státem a městy zřizovanými divadelními soubory a nezávislými ansámbly. A vidět jsou nejenom tématické či ekonomické rozdíly, ale podle toho “kam kdo chodí na divadlo” se začíná celkem silně dělit společnost. Je tomu tak také v Polsku anebo jsou schopny státní instituce spolupracovat s nezávislými centry a soubory jako je KANA a naopak?

“Naštěstí v polském divadle tyto hranice pomalu, opravdu pomalu mizí. Ale je to opravdu dlouhý proces, to jistě, ovšem je to stále lepší a lepší. Občas se už teď stává, že forma a téma různých představení začínají být podobné ať už jsou hrané v “profesionálním” či “alternativním” divadle. U nás v městě existuje několik státních divadel, Národní divadlo, opera...a začíná se stávat, že se publikum jak naše tak jejich mixuje, že klasický divák opery zavítá i k nám. A to nás pak moc těší. Víte, pro mě bylo vždycky hloupé a nepochopitelné tohle dělení na “profesionální” a “alternativní” divadlo. Já, pokud bych měla nějakého dělení užít, tak dělím pouze na dva typy divadla - dobré a špatné. A to je vše, nezáleží na tom, zda je “profesionální” či “alternativní”. Buď se vám líbí nebo ne.”

Jak se vlastně polské divadlo tématicky vyrovnává s historickou minulostí druhé půlky dvacátého století? V České republice vznikla řada divadelních inscenací, ale stále z nich dost dýchá určitý smutek, bolest, jakoby se s tím co se stalo neměl národ nikdy vyrovnat.

“Myslím si že historie je pro nás stále velmi důležitá, je nadlouho v naší krvi, jistě. Pravděpodobně jako v každé východoevropské zemi, u nás je to stejné. Nejslavnější polské politické divadlo, Teatr Osmiego Dnia (v Praze se například objevilo v rámci 2. ročníku festivalu Za dveřmi - pozn.red.), bojovalo neúnavně proti režimu a velmi odvážně a bojuje nadále, stále komentuje současné dění. Historie je jistě stále velmi důležitý faktor pro nás všechny a věnují se mu jak alternativní tak profesionální divadla...”

Polsko má mnohem bohatší a v posledních dvou desetiletích se dá říci že i mezinárodně úspěšnější divadelní produkci. Obecně k vám leckteří místní performativní umělci hodně vzhlížejí. Myslíte si že je to ve vás, že jsou Poláci jednoduše teatrální, tak trochu i tragický, národ? A proč jsou vlastně polské soubory opakovaně úspěšné na mezinárodních přehlídkách?

“Teď nevím co na to říci...je hezké to slyšet, že jsou lidé kteří oceňují naše umění. Určitě to ale vypadá jinak z mého úhlu pohledu, když já jsem insider, pracuji a žiji v Polsku. Naše historie a tradice, naše kultura a země - všechny tyto věci mají svůj význam. Ovšem ale, co mohu říci z mé vlastní zkušenosti, v zemích, které nejsou bohaté či nějak vyvinuté, kde se lidé nemají dobře a jsou chudí oplývají velmi silným uměním...A myslím že Polsko je stále velmi chudá země v tomto ohledu. Samozřejmě, že se máme lépe než pár let zpátky, než před rokem 89...ale stále bojujeme s mnoha problémy, například neustále hledáme peníze na naše projekty.

Jednou jsem byla součástí projektu v Rumunsku v roce 2001, šlo o projekt pořádaný Studiem Toaca, obdobným centrem jako je Kana. A viděla jsem tam úžasné věci. Například jsem narazila na výstavu dvou a půl metrových bytostí, vyrobených z odřezků zelených PET lahví. Jenom sesbírat tolik lahví muselo autorovi zabrat tolik času, pracoval na tom dva roky! A to je moment a místo, kde se rodí imaginace - když jste schopni z ničeho vytvořit umění. Neříkám teď, že například v Německu, které je velmi bohaté, už nejsou žádní slušní umělci (směje se) - ale o toto mi jde - když si něco nemůžete koupit, tak jednoduše přichází na řadu nutnost vytvářet, tvořit. A to může být klíč k tomu, proč například ruská, nebo vy byste řekli i polská divadla tak tvrdě pracují a jsou pak i úspěšná.”

-Adam Ondráček-

Rozhovor 3.7.2011

Králíci útočí!

Slavná mimka Nola Rae přijíždí do Prahy se svou show Exit Napoleon: Pursued by rabbits

Nola Rae, původem Australanka, působí již více než třicet let coby mim a klaun a je jedním z nejznámějších jmen svého oboru celosvětově. Jako zakladatelka London International Mime Festival byla dokonce oceněna královnou Alžbětou II. řádem Britského impéria. Bývalá spolužačka Judi Dench, nepřekonatelný vtipálek s humorem tak černým, že se možná i Češi zastydí. Rozhovor jsme dělali po telefonu, na vzdálenost Londýn-Praha a přesto to byla úžasná tři-čtvrtě hodina, které se sem ani celá nevešla. O inspiraci diktátory, o králících, co je pronásledují ale i o tom, jakýma očima se na svět dívá klaun.

Přijíždíte do Prahy se svým nejnovějším představením Exit Napoleon - Pursued by rabbits (ang. pronásledovaný  králíky - pozn. red). Je to show o vojenském kuchaři, co se najednou ocitne  v naprosto nové situaci...téma opuštěnosti bývá ve vašem díle celkem časté, objevuje se v Elisabeth´s Last Stand či v Mozartovi - je pro vás toto téma důležité? A jak moc jsou mimové a klauni opuštění lidé?

“Myslím že bych to nenazvala opuštěností, to se stává jen klaunům (směje se). Možná proto, že kolem je spousty mnohem hlučnějších lidí. Když je někdo diktátorem, jako byl například Napoleon, nakonec skončí sám na pustém ostrově. Ale - většina mých postav, nevím proč, jsou vlastně zoufalci. Jsou opuštění z povahy své nátury.”

Kde se původně vzala myšlenka zpracovat příběh kuchtíka co se stane Napoleonem?

“Přišlo to ke mě vcelku přímo a zčistajasna - Právě jsem dodělala show Elisabeth´s Last Stand a po  jednom z představení za mnou přišel muž z publika a povídá: “Myslím, že byste měla udělat Rasputina”. A já si řekla že to je opravdu zajímavý nápad. A tak jsem začala přemýšlet nad Rasputinem, který, aspoň si myslím, asi nebyl doopravdy diktátor, byl prostě jen divná persóna...a pak jsem začala studovat Hitlera a všechny veliké diktátory dvacátého století. Pořídila jsem si o nich knihu - vždy mě zajímali diktátoři a obecně historie...A nakonec, když už jsem notný kus načetla, tak jsem si uvědomila co bylo všem těm diktátorům společné - všichni začali a skončili na té samé cestě, stezce životem...Na cestě od velikosti k úpadku a pohromě. A samozřejmě, velká inspirace přišla i ze strany Chaplinova Velkého Diktátora.

Ovšem, když Charlie Chaplin natočil Velkého diktátora, měl jím celkem jasně na mysli Hitlera. O kterých současných diktátorech přemýšlíte vy?

Ano, samozřejmě, je jich tolik...především v Africe a na Blízkém Východě. Příliš mnoho jich je. Ovšem diktátoři, na kterých je založen příběh mého představení byli diktátoři světového měřítka, měli celosvětový vliv, nebyli regionální. Myslím, že současní diktátoři nepodstupují tu samou cestu jako oni, jakkoliv mají mnoho, velmi mnoho podobností.  První s čím začínáte je porážka, tak jako se stalo Hitlerovi i Napoleonovi. Začali s porážkou, ale dostali možnost vstoupit do mocenské vakua, což znamenalo, že nikdo neusiloval o moc. A tak se jí chopili, jelikož došli k názoru, že to je jejich osud vládnout. A byli také velmi pověrčivý, Napoleon například věřil hvězdám...To jak se chytli svého osudu a jak se proměnili, to je zajímavé, když někdo přichází odnikud a musí se proměnit v někoho jiného, o tom je veliká část příběhu. Proměňují sami sebe. Chopí se moci, tím myslím absolutní moci, tak jak se stalo například na Blízkém Východě,  a pak je tu jejich moment, jejich veliká chvíle - když se podíváte na Hitlerův Norimberský pochod, tak vidíte velikou chvíli - i to jsem měla před očima když jsem pracovala na představení. A nakonec přichází zlom, úpadek, to můžeme vidět nyní třebas v Africe, a tehdy diktátor ničí vše kolem  sebe samotného než aby byl izolován či zabit. Tedy, toto jsou kroky, kterými diktátor prochází, to je cesta, která se objevuje v Exit Napoleon - Pronásledován králíky.

A ano, králíci! Chcete slyšet o králících?

Ano prosím, to je část, kde jsem se úplně nechytil...

To vám musím říct, protože ten příběh je tak moc napoleonský...Jednou chtěl jeden z Napoleonových maršálů dát svému vůdci dárek a rozhodl se, že pro něj uspořádá hon. Ovšem Napoleon byl velmi špatný lovec, neuměl moc dobře střílet. A tak maršál nakoupil tisíc domácích králíků, aby vše pojistil. A když přijeli na pole, Napoleon ve svém zlatém kočáře i s dalšími maršály a důležitými lidmi, honci vypustili králíky. Ovšem ti uběhli ne více než dva metry, když se otočili a začali poskakovat kolem lovců. Jak byli zvyklí na lidi, mysleli si že je budou krmit. A tehdy se stalo, že Napoleonovi hned tři z nich skočili do náručí. Ten s velkým znechucením nasedl do onoho zlatého kočáru a rozjel se zpět do paláce. Ovšem králíci utíkali za ním! Samozřejmě Napoleon nesl nelibě, že se o něm šíří historka, jak byl pronásledován králíky a snažil se to ututlat, ale někdo to musel zapsat, jelikož se to dostalo až do jeho životopisu, který jsem četla...Takže to je původ podtitulu mé show a i v králíci vystupují.

Živí králíci?

Nikoliv živí,ale mrtví....jsou tam jejich mrtvá těla. Někdo v nich vidí těla lidí, které Napoleon zničil.

Jste známá tím, že jste převedla leckteré Shakespearovi tragédie do komedií. Proč jste s tím začala?

Vždy jsem měla Shakespeara velmi ráda a ono je totiž mnohem jednodušší udělat komedii z tragédie, než komedii z komedie (směje se). Začala jsem Hamletem pro dvě ruce, to bylo jediné sólové Shakespearovo představení,které snad bylo kdy vytvořeno...je to vlastně už dost dávno zpátky v mé kariéře. Zpracovala jsem i Krále Leara, Macbetha, dvakrát Romea a Julii. Je to proto - já vím, že je to trochu divné dělat z tragédie komediii,ale ono to jde tak jednoduše - ale Shakespeare je hodně..jak to říct - dráždivý,je to trochu výzva. A taky si myslím, že mu vykazujeme občas trochu přehnanou úctu (směje se).

Nolo, vy jste mimka. Rozesmíváte lidi. Co vás rozesměje? A nesmějeme se vlastně sami sobě, když se díváme na mima?

“Ano, určitě je tam zrcadlo, dáváme lidem zrcadlo. Mimové a klauni mají totiž jiný styl myšlení a dívají se na věci z jiného úhlu pohledu. A také - když nemluvíte, nemůžete lhát. Můžete někoho děsivě poplést, když to neděláte dobře...ale nemůžete lhát. A pak to, co prochází mezi mimem a publikem je určitým způsobem velmi čisté. Tohle jsou dvě jednoduché a dost šílené věci, které publikum rozesmějí.”

Slavný mim a klaun Slava Polunin je známý tím, že si neustále dělá poznámky o tom co se děje,co viděl. Také si budujete takovouto “osobní knihovnu zážitků”?

“Hmm,myslím že u mě to jde přímo do hlavy, možná ale vlastně dost podobně jako u Slavy. Právě jsem pracovala s Rolandem Villazónem v lyonské opeře, on je blázen do klaunů...Řekla jsem si jednoduše, že by to mohlo být fajn udělat něco s operou, protože, abych pravdu řekla, docela mi chybí mluvit na jevišti, a tak na jevišti promluvím.”

Vy budete mluvit? Vy, mimka?

“Budu zpívat. A špatně! (směje se). Ale musím říci, že si mluvení opravdu užívám.”

Byl jste členkou známého souboru Bristol Vic Company spolu s Judi Dench, která nás vlastně zrovna dnes přijela na Filmový festival v Karlových Varech. Obě dvě jste byly ověnčeny významnými cenami za herectví - samozřejmě v jiných oborech. Kde je ale ten rozdíl mezi herectvím a klaunérií a prací mima? A kde se dotýkají?

“Nevím jak moc dobrá mimka je drahá Judi (směje se)...ale  myslím, že asi tak špatná jaká já jsem herečka (dál se směje). Ale navážno - každý herec by se měl učit pantomimě - protože ta je o jejich těle, učí je artikulaci, a teď myslím tu fyzickou, nikoliv emoční...jak se pohybovat, jak se dívat, jak používat své oči. Je to určitě velmi dobrý trénink pro každého herce, pro kohokoliv kdo chce stát na jevišti. Nejsem si úplně jistá, jestli Judi takovým tréninkem prošla, aleje to možné...(směje se). Ale to co je důležité je, že klauni a mimové svou prací žijí, není to pro ně jen fyzická stamina. A také musí být tak trochu - jak to říct - tak trochu divní, aby mohli dělat tento druh věcí. A mají svou vlastní hlavu, své vlastní myšlení, což je může dost odlišovat od herců. Klaun se totiž na svět dívá očima dítěte, ale s cynismem dospělého. To definuje kdo je klaunem. A právě si nejsem úplně jistá, jak se na svět dívají herci, ale asi to nebude očima dítěte. Myslím že to tak není, určitě používají svou vlastní životní zkušenost, která formuje jejich herecký projev.”

Jak moc je klaunérie a pantomima spojená s klasickým britským humorem? A jak se například liší italská škola klaunérie?

“Ono už je těch klaunů jenom pár, jsme extrémně vzácní a stále vzácnější..(směje se). Myslím, že každého práce je poměrně unikátní. A také, že většina lidí se vlastně směje tomu samému - je to velmi internacionální. A co se týče britského humoru - Britové se jím rádi chlubí a je určitě o něco černější než jinde.Ovšem já sama jsem se narodila v Austrálii a mám dojem že tam máme možná dokonce ještě černější humor. Nemám ráda sentimentální humor, vlastně vůbec se nerada dojímám...a když vlastně přemýšlím nad českým humorem, z toho co jsem slyšela mám dojem, že je také dost černý....

Ano, já bych řekl že dost....tak to zkusme: minulý rok se stala poblíž Smolenska v Rusku letecká havárie, při které zahynul polský prezident Kaczynski spolu s několika desítkami nejprominentnějších osobností Polska. Byla to pro celé Polsko obrovská rána. A já si pamatuji, že jsem několik měsíců poté projížděl Polskem v autě a cestou jsme nabrali nějaké stopaře. A začali se s nimi bavit - o tom, že se právě v Polsku blíží prezidentské volby a koho že budou volit. Odpověděli, že Komorovského, ale že je to to nejlepší z nejhoršího, prostě jako u nás. Ale že by si vlastně přáli, aby nebyl žádný Komorovski. A můj kamarád povídá: “No tak ho posaďte do letadla a pošlete do Ruska!”

“Hahahaha!”

Takže funguje?

Ano, ano myslím, že Poláci jsou ohledně tohoto dost citlivý, že jsou obecně hodně sentimentální. Ale když slyším tenhle vtip, zdá se že moje show by mohla s pražským publikem fungovat! (směje se)

Nolo, byla jste oceněna Řádem Britského Impéria a to samotnou královnou. Jako správný klaun a mim by jste si vlastně z toho ocenění měla udělat srandu, ne? A co pro vás takový řád znamená?

“Byla jsem velmi hrdá, protože pracuji v klaunském divadle celý můj život a tato oblast kultury zdaleka není mainstreamem...a proto je to ocenění strašně důležité, protože je nejenom uznáním mě, ale uznáním všem, kteří se klaunérii a pantomimě věnují.”

Řekněte, co je potřeba pro dobrý gag?

“No potřebujete především publikum..”

A co vy potřebujete od publika?

“Mojím ideálním publikem jsou lidé, kteří rádi chodí do divadla, nic nepředpokládají, nemají moc respektu, rádi se smějí a je jich hodně...(směje se)”

Takže to nevypadá zas tak náročně...

“No, občas může být...ale obecně, poznáte jaké máte publikum během prvních pár sekund na jevišti. A tam přichází ta pravda; - dobrá, tak dneska si to tu užiju -  nebo - dobrá, tak dneska tu budu muset pracovat - ... (uzavírá se smíchem).

-alfaómega-