DIVADLO VÍTI MARČÍKA

SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ

ČTVRTEK / 16.7. / 17:30 
Výstaviště Praha
Sněhurka

Sněhurka

Jedna z nejstarších her našeho divadla. Poprvé ji shlédly děti v MŠ Lipenská v Českých Budějovicích 13. září roku 1993 v 8.30. K dnešnímu dni má tato inscenace za sebou 2364 repríz (plus mínus 299, shovívavý čtenář promine), v nichž se po boku mého otce postupně vystřídalo několik spoluhráčů : Katřina Walterová-Šusterová (v letech 1993 - 1996), Josef Kašpar a Alena Švecová - Kašparová (1996-1999) a od roku 2000 Pavel Šmíd. No a nyní začal s tátou tahat za provázky i náš Jarda.

Představení se zúčastnilo několika zahraničních i tuzemských festivalů (např. Festival evropských nezávislých divadel v Košicích, Fera de títelles v Léridě, Titirimundi v Segovii, Festival internacional de títeres v Tolose, Lutkovne gledališčě v Mariboru, Marionnettes Universelles v Charleville- Mézieres,..) Dvakrát si přivezlo ocenění: cena za nejlepší dětské představení (z festivalu v Tolose, 3.12.2005), 1Drac d´Or - cena pořadatelů (Ferra de titelles de LLeida 2010). Na zahraničních štacích Sněhurka k divákům promlouvala španělsky a česky se slovinským, francouzským, polským a italským "situačním překladem" Pavla Šmída.

Scénář, režie a hudba:    Vítězslav Marčík
Výprava:    Simonetta Šmídová, Jan Růžička
Výroba loutek:    Josef Hanush, Petr Sláma
Účinkuje:    Vítězslav Marčík a Jaroslav Marčík

Divadlo Viti Marčíka

Divadlo Viti Marčíka

RODINNÉ DIVADLO žijící na statku v Drahotěšicích, s poštou a policejní stanicí v Hluboké nad Vltavou. A i když často hraji a jsem na jevišti sám, tak bych bez své ženy, dětí a teď i zetě, vnoučat, snach a babiček, jedna s námi bydlí a občas i hraje, i bez táty a tchána (oba jsou už mrtví), ale i našich přátel a známých, hrát prostě nemohl.

Nejsem vyučený herec ani loutkoherec, ani scénograf či muzikant a už vůbec ne umělec- to slovo mě dost uráží. Prý jsem „ zjev z Jižních Čech“. To se mi líbí, i když jsem Moravák. Asi jsem vypravěč, který často lže. Ale lžu kvůli Vám, protože kdybych mluvil pravdu, tak mi nevěříte. Ale popravdě, a to vážně nelžu, bych si nejvíc přál být „ komediant Boží“. Komediant Boha, který nemá tvář ani jméno a o kterém dohromady nic nevím, jen to , že nás !!!!!! VŠECHNY!!!!!!! neskutečně miluje.

Víťa Marčík st.

A jak to vidím já? Jsme především rodina. Velká, komediantská. Víťa, manžel a táta, po pár letech poctivé práce v Tesle Rožnov společně se mnou a našimi dvěma dětmi opustil svůj domov na Moravě, aby se mohl plně věnovat divadlu. Tak naše rodina v roce 1991 přesídlila do jižních Čech. A po 29 letech se dá říct, že už tady zakořenila, rozrostla se o další potomky, takže k červnu 2020 už čítá 19 osob (2 babičky, rodiče, 3 dcery, 3 synové, zeť, 2 snachy, 6 vnoučat). A všichni, více či méně, rádi či neradi, přímo či nepřímo žijí divadlem.

To (divadlo) většinu z nás živí, ovlivňuje náš čas, naše společné chvíle. A také každý z nás nějakým způsobem ovlivňuje to, jakým směrem ta či ona pohádka nebo hra „půjde“, jak a v co se vyvine. Tím, co žijeme - jak a co právě prožíváme, o čem přemýšlíme, o čem spolu diskutujeme, s čím si hrajeme a zahráváme…Jsme rodina, která žije divadlem, a divadlo,
které žije rodinou.